Po druhé za sebou mě zástupci klubů zvolili Královnou triatlonu. Minulý rok to bylo velké zadostiučinění za dlouhé kvalifikační období a můj následný výkon na olympiádě v Tokyu. Letos to bylo především za vítězství v závodě světového poháru ve španělské Pontevedře, kde se příští rok bude konat finále světové série WTCS. Touto cestou bych chtěla všem poděkovat, že mě na mé cestě sledujete.
Na svou první olympiádu jsem si nakonec musela počkat o rok déle. Nechci hodnotit, zda to pro mě bylo lepší nebo horší. Jsem člověk, který se snaží vidět svět ze všech úhlů. Tudíž má každá situace svou pozitivní i negativní stránku. V roce 2021 byla ve světě hlavním tématem stále ještě pandemie a Japonci měli před sebou nelehký úkol – uspořádání sterilních Her.
S mým trenérem (v tu dobu Gordonem Crawfordem) jsme se rozhodli, že finální příprava proběhne na pro mě magickém místě ve Sv. Mořici. Gordon jako reprezentační trenér švýcarské reprezentace potřeboval být při ruce nominovaným atletům, kde 3 z nich byli svěřenci Bretta Suttona připravující se právě v Mořici. Všeschno do sebe dobře zapadalo. Nadmořská výška dokáže být pro tělo podobně stresující jako tokyjské tropické podmínky. Navíc jsem mohla využívat vyhřátý stan, kde se dalo jezdit na cyklistickém trenažeru. Do Tokya jsem odletěla na poslední chvíli (3 dny před startem) ve stejný den společně se Švýcary. Již cesta tam byla dost zvláštní. Vycestovat do Japonska bylo možné pouze se speciálním povolením. Takhle prázdné letadlo jsem dlouho nezažila. Bussines třída byla kompletně obsazena švýcarskými atlety. Zbytek letadla patřil nám pasažerům, kteří jsme letěli mimo švýcarský olympijský tým.
Těsně před odletem bylo nutné absolvovat negativní PCR test, již tady se olympijský sen rozplynul například belgickému atletovi Geens, který měl určitě medailové ambice. Po příletu do Tokya nás čekal zdlouhavý akreditační proces. Cestou z letiště do olympijské vesnice jsme v autobusu sledovali zahajovací ceremoniál. V hlavě mi blesklo - takže to je skutečně ono to, co jsem každé 4 roky sledovala doma v televizi? Můj olympijský sen? Jsem tady a za tři dny bych se měla postavit na start, pokud tedy budou moje vzorky slin nadále negativní. Olympijská vesnice je místo, kde se během dne minete se stovkami dalších atletů a členů výprav. V určitém směru je to právě smysl Her. Užít si tento jedinečný sportovní svátek společně a vzájemně si zafandit. Nic z toho však možné nebylo. Nikdo nechtěl nic riskovat. Přístup na jiná sportoviště nebyl možný, celý den bylo nutné mít zahalený obličej rouškou, jednotlivá místa v jídelně oddělená plexisklem. Navíc jsme pro velkou část Japonců představovali hrozbu, tudíž byla vesnice oplocená. Ven jsme jen tak nemohli. Všude bylo nutné jezdit autobusem a kráčet na sportoviště v zástupech tak, aby nikdo náhodou neutekl. Úplně nejhorší však byly prázdné tribuny. Vbíhat do cíle olympijského závodu bez diváků bylo smutné. Věděla jsem, že všechno běží doma v televizi a čeští fanoušci nás sledují, jásající publikum to však nahradit nedokázalo. Pocity ze závodu už tolik v paměti nemám. Byl to nakonec pouze další závod z mnoha. Cyklistickou trať jsem znala nazpaměť. To byl nápad mého přítele Marcela, který mi poradil, abych si video z testovacího závodu pouštěla každý den před usnutím měsíc dopředu. Natočil ho a podobně okomentoval Tommy Zaferes. Jeden okruh měřil 5km, bylo na něm 16 zatáček a vystřídaly se tam 4 různé povrchy (koberec, asfalt, dlažba a guma). Myslím si, že mi dobrá znalost trati pomohla, protože bylo nakonec mokro a spousta holek popadala. Do cíle jsem vbíhala se slzami v očích na 30.místě, které pro mě znamenalo hodně. Spousta holek v ten den tu možnost neměla, popadaly nebo byly dostižené o jeden okruh. Moje tokyjská mise byla splněna, nezbývalo nic jiného než zabalit kolo a vydat se na cestu. Vesnici bylo nutné opustit nejpozději 24 hodin po dokončení závodu. Trochu absurdní situace, když jsem štafety sledovala už doma z obýváku. Byla to velká životní zkušenost, kdy si člověk uvědomí, jak pravdivý je výrok „Cesta je cíl“